Když jsem ve svých 14 letech začínal s cyklistikou (a to bylo v roce 1982) byli jsme parta. Parta která dělala sport a to cyklistiku. Od trénování až po závody. Dokonce jsem jel i etapový závod společně s Jánem Svoradou. Tenkrát bylo kolo jako dopravní prostředek a nebo jako sportovní náčiní. A my - sportovci jsme byli komunita. A když jsme se na svých trénincích potkávali - zdravili jsme se. Záleželo na náladě, záleželo na počasí a musím přiznat, že i na místě kde jsem někoho dalšího potkal. Jinak a s jinou intenzitou se zdravilo na rovince ve slunném dni, a jinak v závěru kopce, když člověk sotva popadal dech. Ale vždy nějak. Hlasitým "ahoj", pokývnutím hlavy, nebo pozvednutím ruky. Na znamení toho, že jsme z jedné party a je jedno z jakého konce republiky a jestli máme ambice zatrénovat si na okresní přebor nebo směřujeme na Tour de France.

Uplynula léta, přibyla kila a dnes již nemám ambice závodit. Ale záliba k cyklistice zůstala. A dnes tento sport provozují "davy". A já při svých vyjížďkách zjistil, že už nikdo nezdraví ( i když vyjímka potrzuje pravidlo ). Copak se stalo ? Tím jak je nás víc, už nejsme parta ? Potkávám rodiny, děti, míjíme se a mám pocit že každý jen kouká na to jaké kdo má kolo, co má na sobě aaaa ... ticho. Mlčky se míjíme a když to zkouším, usměju se a zavolám ahoooj, jen málokdy dostanu odpověď.  Což já, já to nějak překousnu, i když po třetím neopětovaném denním pokusu už spíše něco nepublikovatelného zavrčím a i já po zbytek dne mlčím, ale když jsem se to snažil vysvětlit dětem, že se i na kole zdraví, jasně mi řekly ... "a proč ? Nás nezdravi a na pozdrav nikdo neodpovídá".

Tak. Poradí mi tedy někdo "proč se už dnes cyklisté nezdraví ?". Přijímám všechny nápady, rady a postřehy, co nám pomohou to změnit. Vraťme na silnice, lesní a polní cesty úsměv a dobrou náladu, kterou jistě umí vykouzlit ten pocit sounáležitosti s tím co máme rádi. Ono se nám to jistě vrátí. Třeba, až si jednou doma zapomeneme náhradní duši, budeme se uprostřed lesa smutně sklánět nad pomačkaným prázdným pláštěm a za zády se ozve "ahoj, nepotřebuješ pomoc? " Myslím, že moooooc rádi odpovíme na pozdrav. A hlavně, naučme to své děti. Skvělá kola a výbavu jim dám umíme. Tak ještě ten malý kousek sounáležitosti prosím. Ten totiž nestojí nic a může být k nezaplacení.

Přeji hodně šťastným kilometrů. Ahooooj ...P